2. Archanděl
Seděl na mýtině, uprostřed lesa když k němu přišlo pět mužů. Vepředu kráčel zbojník v zelené haleně, s dlouhým mečem za pasem a stejně jako jeho druhové s lukem na zádech. Ostatní vypadali mnohem chuději než on. Čtyři muži se postavili kolem něj a od pasů vytahovaly meče, nože a jeden z nich dřevěný obušek, pobitý na konci železem. Vůdce si stoupl naproti němu a založil si ruce v bok.
„Copak to tu máme, chlapi? Panáček si vyšel asi na vandr do lesa.“
Bouřlivý smích, který následoval, vyplašil lišku, stojící na okraji mýtiny ale on nehnul ani brvou.
„Seš hluchej nebo blbej? Mluvím s tebou…“
Z pod kápě se ozval najednou hlas… „ Orkádo ?“
„Vod kud znáš moje jméno?!“
„Budu to brát jako souhlas.“
Najednou, bez jakéhokoliv varování se zbojníci, stojící napravo a nalevo od sedícího zhroutili s dýkami v hrdlech. Muž pomalu vstal a shrnul kapuci, čímž odhalil široký zlomyslný úsměv na jinak hezké tváři. Oči barvy jarní trávy se mu zablýskaly. Od pasu vytáhl krátký meč a nůž. Chvíli jen tak stál a potměšile se na zbývající trojici usmíval. Najednou se jeden rozběhl. Muž odrazil nešikovný výpad, srazil nepřítelovu zbraň na stranu a svůj vlastní meč mu prohnal hrdlem. Zbývající dva se ho snažili obejít, aby mu jeden stál za zády. Alespoň tihle byli trošku zkušení, pomyslel si cynicky. Ten, co stál za ním, zaútočil ve stejnou chvíli jako Orkádo. Ránu zbojníka vykryl nožem, držícím v levé ruce a Orkádův meč srazil do trávy mečem. Než se stačil druhý zbojník vzpamatovat, krvácel z krční tepny. Pohyb to byl úplně nepatrný, ale léta praxe ho přivedla k dokonalosti. Jediné škubnutí zápěstím… Nenechal Orkáda ani zvednout meč a svůj vlastní mu prohnal zády. Zbojník, kašlaje krev, ho začal prosit, ať ho nechá naživu, sliboval mu, že ho zahrne uloupeným zlatem, když mu daruje život, ale to nebylo nic pro něj. Jeho hlavu dal do pytle a přivázal ji na sedlo u koně. Odměnu za něj si vyzvedne, jakmile se vrátí do města, protože on byl Zulanisem, Jestřábem ze Somné. On svou práci vždycky plnil.
Muž na zemi se nehýbal, rána z praku mu přivodila bezvědomí. Hakka tomu byl rád. Viděl, jak bojoval a jak pouhým klackem porazil Kadru a to Kadra patřil k psím vojákům, elitě vojska. Kdyby ho nepodcenil, na výsledku by to stejně nic nezměnilo, ten muž byl nad jeho síly. Napravo od nich uslyšel, jak vrže kov o kov. On i jeho společník, který mu dlužil tři stříbrné, se otočili. Stál tam muž. Černé vlasy měl svázané do copu a v ruce třímal meč. Kráčel k nim a Hakka už rozeznával detaily, jako byly modré oči a jizvy, táhnoucí se mu od koutku rtů až po bradu. Vyměnil si jen pohled s dlužníkem a okamžitě se začali rozestupovat. I on už měl u psů jméno a na rozdíl od Kadry on soupeře nikdy nepodcenil. Kvůli takovým chybám mu umřelo už moc přátel.
„Tohle není tvůj boj, cizinče, buď vrať ten meč do pochvy a odejdi nebo zemřeš.“ Promluvil jeho společník a Hakka byl rád, že se to obešlo bez nadávek.
„Jmenuji se Gabriel dela Drache…“
„Odejdeš?“
„To nemůžu.“
Hakka jen smutně přikývl, ten chlap se mu líbil, bylo v něm cosi … cosi severského. Chtěl ho vyzvat, aby bojovali jeden na jednoho, ale když měl výhodu proč se jí vzdát? Muž vytáhl z pochvy na zádech i druhý meč a stál jako socha. Všichni muži se zastavili a pomalu ani nedýchaly, najednou Hakkův společník zaútočil sekem na hrdlo, ale rána byla odražena, takřka bez toho aby se Gabriel pohnul, druhý meč zasvištěl vzduchem ještě než Hakka stačil pozvednout svůj a takřka oddělil jeho společníkovy hlavu od těla. Hakku zaútočil… Ležel na zemi a díval se na listy stromů, vzpomínal na svou ženu a děti doma a přemýšlel proč se sem vůbec s Muertem na Altajův příkaz vydal, přemýšlel proč …
Gabriel očistil meče o halenu mrtvého, boj netrval déle než dvě minuty. Kráčel k tělu přítele a modlil se, aby byl naživu. Poklekl k němu a oddechl si. Michael otevřel oči, podíval se na přítele a zašeptal …
„Nemesis … Musím za svou ženou a svým synem!“
