7. Překvapení

V hostinci se vzduch pomalu nepohnul, byl cítit jen pach zpocených lidských těl a slyšet nadávky. Na dřevěné podlaze bylo spousty skvrn od rozlitých nápojů, střepy a sem tam i skvrny od krve. Místní neměli co dělat, prakticky každý den byl stejný, jak ten předchozí, ráno na pole, do lesa nebo se sítí k jezerům, co byly poblíž a večer do taverny, těžce vydělané peníze utratit a alkoholem přebýt nudu všedního dne. Když přišli dva cizinci a zaplatili tak to v davu zašustělo. Na začátku zimy zde moc nových tváří vidět nebylo, zvlášť takových, co působili dojmy strážců karavany. Když se usadili a objednali se tak začala konverzace pomalu pokračovat. Michael si povzdechl, neměl absolutně tušení, co bude se dít, až potká ty lidi co Nemesis a Anaela zabili. Určitě budou mít přesilu, o tom ani nepochyboval. Možná by bylo lepší jen si zapamatovat jejich tváře a pak si najmout Dravce aby je nějakým strašným způsobem odstranili. Ne, věděl, že to tahle vyřešit nechce. To by nebyla ta správná pomsta. To, co provedl tomu muži v lese, nebylo nic proti tomu, co plánoval jim. Upálil by je na hranici, ne on by to zařídil tak aby oni škemrali, aby je už upálil na hranici… Potřásl hlavou. Tohle nebyl on, víno už mu stoupalo do hlavy. Byl bývalý důstojník elity království a takhle by se chovat neměl. Měl by je vydat soudu a počkat na jejich rozsudek, jenže to by mohlo trvat roky a navíc by to nejspíš nějaký bachratý severský diplomat domluvil tak, aby je pustili. Už jen proto, že tři byli Karmínoví válečníci. To byla na Severu největší pocta, až na vládce to byli nejdůležitější lidé v zemi. Mohli prakticky cokoliv, zákony pro ně neplatili. Podle tradice jich bylo devět, stejně jako bohů Severu, a stejně jako bohů Severu měli i oni mezi sebou přísnou hierarchii. Nejlepší válečníci v zemi, ale devátý by se tomu prvnímu neměl ani rovnat, vlastně by neměl mít ani šanci. Michaelovi najednou vlétly vlasy do očí, někdo otevřel dveře taverny. Stál v nich jeden jediný muž, za pasem měl široký meč a tvář měl bez jakéhokoliv výrazu. Pomalu se podíval po všech lidech v sále, až se nakonec zastavil u Michaela, který na něj také zíral a u nehybné postavy Gabriela, který měl zavřené oči a zbraně a nohy na stole. Muž se najednou usmál, na místě se otočil a spěšným krokem odešel. Tohle nevěstilo nic dobrého. Měl by probudit Gabriela a rychle zmizet…

Za chvíli vešel Levadro v čele pěti mužů do hospody. Přejel pohledem všechny muže a otočil se na muže za sebou.

                „Kde sou?!“

                „Byli tady Levadro, přísahám, že byli tady, já…“ Rána do obličeje přišla rychle a byla mířen přesně na nos. Muž zakolísal, ze zlomeného nosu mu tekla krev. Ruku přesunul k jílci meče.

                „Vytáhni to a tvá hlava bude během vteřiny na zemi a tvý tělo sežerou psi ty. Kreténe, kdybys tu zůstal tak jakmile ostatní přijdou a ty tam nebudeš tak přijdu sem a vyřídíme to, takhle je budeme muset honit všude možně… Tak pohněte se sakra! Nemůžou být daleko!“

                Michael i s Gabrielem se pokoušeli neutíkat, tím by byli jen nápadnější. Muži vešli do hospody jen pár sekund po tom, co ji oni opustili a kdyby se najednou rozběhli, když byli ještě v dohledu tak by se určitě nevyhnuli prozrazení. Už byli skoro za ulicí domů, když jeden z pronásledovatelů, patrně ten, co je viděl v hostinci, zakřičel. Teď už nemělo cenu se pokoušet schovat, utíkali směrem, kterým tušili stáje ale i tak slyšeli za sebou někoho utíkat. Zahnuli za roh, ale proti nim byla jen zeď, když se otočili, stálo před nimi šest mužů.

                „Ale, ale, ale… jestli pak tohle není sám důstojník. Ty druhej budeš asi Gabriel, si taky na seznamu, to nám ušetřilo práci.“

                Michael se na muže díval, byl to od pohledu bojovník, pod upnutou košilí se jasně rýsovali svaly, hlava byla bez vlásku, ale měla pečlivě udržovaný vous, úzce zastřižený od brady až ke k nosu. Meč i nůž měl za pasem a ruce založené na prsou. Zpod košile vykukovalo rudé tetování pavouka, znak jednoho z devítky. Gabriel vytáhnul meč i nůž, Michael pouze meč, štít měl připevněný na koňském sedle. Od stájí je ale dělili minimálně čtyři stěny domu, který byl za jejich zády.

                „Ty budeš jeden z Karmínu, otázkou je ale jen, který…“

                „Pche, to ti může být jedno, jediné důležité je, že sem tvá smrt. Do nich pánové.“

                Pět mužů, co stálo za ním, s tasenými zbraněmi pokročili kupředu. Aby se mohli ohánět zbraněmi, mohli bojovat maximálně tři vedle sebe. Tři muži s vytasenými zbraněmi stáli naproti Gabrielovi a Michaelovi. Dva za nimi, připraveni bodnout mezi svou řadou kdykoliv, když jim to umožní a budou mít možnost zasadit ránu. Zbraně o sebe zazvonily, všech pět byli zkušení bojovníci a kryli svým spolubojovníkům boky. První zásah zasadil Michael. Muže, co dřív byl v krčmě, bodl do ruky, ve které nedržel meč. Sám však jen málem uhnul ráně, co by ho rozpárala, takhle mu jen prosekla košili na břichu. Boj pokračoval bez toho, aby aspoň jedna strana měla výhodu nebo zasadila vážnější ránu, dva muži proti Gabrielovi, který je bez větší viditelné námahy zadržoval a jeden proti Michaelovi. Psi nebyli elitní jednotka armády nadarmo. Gabriel odrazil ránu muže napravo a nalevo zároveň, udělal ale něco, s čím oni nepočítali, skrčil se a jakmile se jejich zbraně setkali tak se prudce narovnal a protivníky rozhodil. Mečem švihl nalevo a narazil jen do stěny uličky, muž napravo ale takové štěstí neměl a dýka mu s odporným plesknutím zajela do oka. Nebyl čas ji vytahovat a tak chytil jeho zbraň, když padal. Jeho místo ale ihned zastoupil jiný. Michaelův souboj byl více než vyrovnaný. Muži se pohybovali stejně lehce, a i když krváceli oba dva z drobných ran tak žádná nebyla vážná.  Levadro se smál nahlas, tohle ho bavilo, až ti dva vyřídí jeho Psy tak si je podá oba najednou. Na to se těšil, hlavně na Gabriela. Ten muž se pohyboval, jako kdyby tančil, ne zabíjel ostatní chladnou ocelí. Najednou se ale Gabrielovi čepel, co ukořistil od padlého protivníka, zlomila a on byl zatlačen až ke zdi, kde se dotýkali s Michaelem boky, situace začala být zoufalá… Muži před ním se najednou doprostřed hrudníku zabodl nůž. Souboj na chvíli ustal a Michael ucítil něco na rameni. Byl to konec provazu. Pohlédl nad sebe a tam na zdi seděl černě oděný válečník, co se na něj přátelsky usmíval a v ruce si pohazoval s vrhacím nožem. Levadro na něj pohlédl a muž se na něj jen zapitvořil.

                „Koukám, že jdu docela v čas? Co Miku?“ Michael ho poznal a usmál se taky, jeho zvěd byl zpátky „Chyťte se toho provazu, rychle sakra!“

                Jakmile to Psi uslyšeli, bylo kouzlo chvíle pryč, Muž nad nimi zapískal a Gabriela i Michaela to začalo táhnout rychle nahoru. Muž s rozbitým nosem se po nich ohnal mečem, ale schytal zásah vrhacím nožem do ruky, ve které ho držel. V té době bylo na konci uličky už dost čumilů a Levadro začal nahlas nadávat, jeho kořist byla pryč, vytáhnul pomalu meč a pokročil ke třem zbývajícím Psům před sebou. Všichni se jako naráz otočili a on švihl mečem, ten, co je uviděl jako první v hospodě a schytal ránu pěstí, byl ve tváři bledý jako stěna.

„Levadro my…“ větu nestihl nikdy dokončit. Hlava mu nedržela na krku potom.

„Ke koním sakra, rychle!“ S tím si začal razit cestu mezi vyděšenými vesničany.

                Michael, Gabriel i Zulanis rychle přeběhli střechu domu a seskočili domů, pak si konečně Michael všiml jak je Zulanic vytáhnul, provaz, pomocí kterého utekli, byl přivázán za hrušku koně.

                „Zulanisi jak si…“

                „Na vysvětlování bude dost času potom, teď rychle pryč.“

                Koně byly tam, kde je nechali, tentokrát se jim podařilo utéct, ale ani jeden se netěšil na to, až se s Karmínovými válečníky, byť jen s jediným, setkají znovu.