5. Létat vysoko

Po pěti dnech jízdy dorazil Zulanis do Somné, konečně byl doma. O půlnoci byla už brána dávno zavřená, ale to pro něj to nebyl problém. Do města vedli i jiné cesty, ať už to bylo přes zeď, tajnou brankou, skrytou za keři růží, u severního konce města, nebo pod zemí. Tentokrát se ale rozhodl počkat do rána, kůň se přes zeď nepřenáší nejlépe. Z koně sesedl asi půl míle od města a na okraji města zapálil oheň. Pytel s Orkádovou hlavou pokrývala už jen zaschlá krev. Ta práce byla, jako každá, kterou zatím dostal, pod jeho úroveň. Zabít banditu … Zulanis najednou uslyšel pohyb nalevo, ale zůstal klidně sedět. Ani nevytáhl vrhací nože.

„Větší hluk už dělat neumíš, Tome?“

Z lesa vyšel mladík, bylo mu asi pětadvacet let, za pasem se mu pohupovaly dvě dýky a na zádech měl koženými řemeny přidělán meč tak, aby nevydával žádny zvuk. Tom byl u jestřábů stupeň pod Zulanisem. I když to nebyl začátečník, tak v plížení nikdy nevynikal. Byl to spíš šermíř, i když Zulanis věděl, že se nechal najít úmyslně. Klepal se jak osika.

„Utekl sem od dravců…“

„Zbláznil ses? Víš, že tě budu muset zabít, že?“

Tom jen přikývl, u dravců to tak chodilo, člověk znal jednoho muže nad sebou a identitu jednoho pod sebou, aby když ho náhodou chytnou, nemohl stáhnout moc lidí sebou. Pošlou je za ním, aby ho zabili a pokud se jim to nepovede, zabijí Dravci je. Organizace měla jasně daná pravidla psána krví. Jakmile padne jeden, nastoupí na jeho místo ten, co byl pod ním. Hodnosti tam byly dány dle dravých ptáků. Jestřáb rozhodně nebyl nejnižší stupeň. Tom byl káně…

„Myslel jsem, že bys mi mohl trochu pomoc, vždyť víš, že jsme byli přátelé…“

„A co chceš, abych asi udělal? Nechal zabít sebe a sokola?“

„Co ti záleží na tom nad tebou? Dravci mají desítky, možná stovky členů…“

„Je to těžší. Přespi tady, já si ráno odjedu do města a na lov se za tebou vydáme až pozítří… budeš mít aspoň ty dva dny náskok…“

„A co pak? Stejně po mě půjdete… Uteč se mnou Zule, vždyť jsme spolu vyrůstali, jsme z jednoho vrhu … kolik jich vlastně kromě nás z toho roku zbylo? Pět? Šest možná…“

„Co na tom záleží? Proč si vlastně utekl, Tome?“

„Víš, jak sem se zamiloval do dcery toho kupce, a chtěli jsme se vzít?“

Zulanis jen přikývl, poslední rok mu o ní Tom básnil kdykoliv se viděli… Tom ale se zadíval na nebe místo odpovědi, jestřáb ale už odpověď tušil…

„ Nechal ji zabít, odmítnutý šlechtic. Kdyby zabít, nechali ji trpět. Dostal sem ji za úkol já! Šel sem k ní a chtěl jsem ji varovat, ale jakmile sem jí to všechno řekl, dostala šipku z kuše do páteře. Ten hajzl si za tohle zaplatil, abych to viděl! Abych jí dal naději. Toho co ji zabil, sem našel na střeše, seděl tam, kouřil a usmíval se na mě… prej ´pěkná rána, že? ´… vykuchal sem ho tam, měl si vidět, jak se tvářil. Když sem ale došel k ní, už bylo na všechno pozdě. Pomalej jed. Umírala tam v agonii čtyři hodiny. “

„Chápu tě. Udělal bych to stejný, ale toho Dravce si zabíjet neměl. Měl sis najít toho, co za to zaplatil a …“

„Našel jsem ho… jo našel sem ho… a dal sem si na něm sakra záležet. Nevěřil bys kam, až se dá vytáhnout lidský oko než ten nerv, za kterej drží, praskne.“

Zulanis chápal Tomův smutek, nikdy se sice nezamiloval, ale viděl mu tu bolest ve tváří.

„Ráno odjedu, nechci ohrozit život kamaráda. Dík, že mě tu necháš přespat Zule, si opravdu kamarád a kdyby sis to rozmyslel, budu rád, když pojedeš se mnou.“

Tom poplácal Zulanise po zádech a lehl si k ohni, u kterého hned usnul. Zulanis se na něj smutně díval, ještě před měsícem, kdy vyjížděl ze Somné to byl mladík plný nadějí. Měl se ženit se ženou, kterou miloval, dostal se vysoko u Dravců. Neměl ale pravdu, z toho roku, ze kterého byl on a Zulanis zůstalo sedm lidí, původně jich bylo šestnáct. Chlapci posbírání v sirotčincích aby z nich vychovali zloděje a vrahy. Pět jich zemřelo při výcviku a plnoletosti se jich dožilo jen osm. To byl snílek, Zulanis ho ale nemohl nechat jít. Přiložil mu nůž ostřím na spánek a praštil do něj kamenem.  Rychlá smrt bylo to nejlepší, co mohl příteli dopřát…

„Sbohem Tome, ať tam, kde jdeš, potkáš tu, kterou si zde miloval.“

Dlouze se zadíval na tělo bývalého přítele a smutně se usmál. Do větru poté zašeptal čtyři slova…. Je mi to líto…

Stráž u brány se na krvavý pytel neptala, půlka zlaté mince byla dostatečný argument, aby přehlédla třeba katapult, kdyby se plátce rozhodl vést ho sebou do města. Z pytle opět kapala krev, byla tam hlava přítele, kterého láska stála život. Zulanis se nemohl dočkat, až odevzdá odporné trofeje a potká opět svého mladšího bratra.

„Koukám, že úkol je dokončenej a druhej ještě dřív, než ti byl zadanej. To máme za dvacet zlatejch pokud dobře počítám…“

„Dvacet? Za lov 10 zlatejch? Nepokoušej se mě okrást ty šmejde.“

Zulanis zněl ledově, kupec byl jen prostředník, ale už si u něj dávno zvykl, že neplatí co má, jen za Orkáda měl dostat aspoň 25.

„Čtyřicet nejmíň. Stejně na tom aspoň patnáct vyděláš.“

„Třicet a informaci. Bude se ti hodit.“

„Co to je za informaci?“

„O tvým bratrovi.“

„Cože?! Co se mu stalo?“

„Takže bereš, dobře… umřel přirozenou smrtí… je přirozený že na nůž v oku člověk natáhne brka ne?“

„Kdo si vyzvedl odměnu?“

„Ty si myslíš, že za deset zlatejch ti to…“

Zulanis prudce vstal, takže stůl, za kterým prostředník seděl, se otřásl a on na něj vytřeštil oči.

„Teď mě poslouchej, buď mi to prozradíš, nebo umřeš přirozenou smrtí dřív, než se ti bude chtít.“

„Vyhrožuješ mi? Víš, že bych tě mohl zničit…“

Zulanis najednou rychle pohnul rukou a prostředník vyjekl překvapením, ale hlavně bolestí. Ruka, kterou měl položenou na stole tam zůstala přišpendlená.

„Nežertuju, mluv.“

Zulanis začal otáčet nožem, velmi pomalu…

„Takže?“

„Markéz!!! Víc nevim!“

„KAM MÁ ZAMÍŘENO TEĎ?!“

„Dostal úkol, nějakýho bývalýho důstojníka draků… Miguela, Minaela… “

„Michaela?“ zeptal se Zulanis a přestal otáčet nožem.

„Jo!“

To jméno probudilo v Zulanisovi vzpomínky, za války pracoval pod Michaelem jako zvěd. Byl to laskavý muž, asi o sedm let starší než on… Najednou vytáhl druhý nůž a vrazil ho prostředníkovi do oka tak hluboko, že mu zajela až do mozku a okamžitě ho zabil. Zulanis vytáhl oba nože a utřel je o drahou halenu mrtvého. V pokoji, předtím než tam rozlil olej do lamp, vybral všechny peníze. Když odcházel převrhl lucernu, nesměl za sebou nechat svědky, kteří by věděli, kam jede… Teprve teď začal konečně pořádně chápat proč Tom udělal to, co udělal….