Prolog - Dohoda

To, čeho se dnes dopustil, si nepřestane vyčítat. Věděl to v hlouby duše, a když se podíval do zrcadla, viděl si to na očích. Zradil. Zradil lidi, kteří mu věřili. Zradil Draky a tím zradil i sebe. Šest jmen a to, kde žijí, byla součást smlouvy. Oproti slibu míru to byla maličkost ale stejně. Je přece král! Měl zodpovědnost, a jestli má obětovat pár sedláků, aby nemusela trpět celá zem, podstoupí to. Jenže tady nešlo o sedláky.  Ne, tihle lidé byli hrdinové! Když jeli po křižovatce v čele vojska a lidé jim házeli pod kopyta koní květiny, stál před nimi, tleskal a usmíval se. Každý z nich dostal roční žold a kus země pro sebe a své děti. Dnes, o pět let později je všechny prodal. Vzpomínal si na to, jakoby to bylo včera.

Před šesti lety přišla ze severu válka. Kmeny se sjednotily a napadly Naram, druhé největší město v Drakaru. Obležení trvalo jen něco málo přes den. Všichni muži, kteří žili uvnitř hradeb, byli zmrzačeni a poté s ostatními popraveni, ženy byly znásilňovány a dětem rozbíjeny hlavičky o městské opevnění. Zůstal pouze jeden člověk, aby donesl zprávu dál. Cesta k hlavnímu městu byla dlouhá a dobyvatelé museli překonávat pevnosti, hory, řeky a šarvátky. Sto tisíc mužů v králových službách bylo buď mrtvých, nezvěstných, nebo zběhlých. A smrt byla blíž a blíž…  Jenže i silný nepřítel dělá chyby. Zatímco byl velitel seveřanů na cestě k hlavnímu městu Drakaru, doma se proti němu sbíhali jeho odpůrci a příbuzní se začali drát na jeho místo. Nepřátelská armáda se rozdělila. Zatímco Altaj, velitel seveřanů, mířil domů, aby potlačil nepokoje, jeho dva synové převzali velení nad třetinou armády, která měla postupovat dále na jih. Nepočítali ale s Draky. Elitními jezdci Drakaru. Jakmile byl Altaj za hranicemi, sebral Lewara, generál Draků, celou městskou posádku a všechny, co udrželi meč z nejbližšího okolí, a vyjel se nepříteli postavit. Nepřítel měl převahu tři na jednoho. Důstojník Draků, Michael, sebral svou jednotku a uprostřed noci vjel do nepřátelského tábora směrem z hor. Pět set jezdců vjelo do tábora nepřítele a projelo jím jako nůž máslem až ke stanu Altajových synů a důstojníků, kde se spustila hotová jatka. 500 jezdů mělo proti sobě více než 20000 mužů. Když od města vjelo do nepřátelského tábora sedm a půl tisíce vojáků zbývalo jich necelých 250. Oba synové Altaje však byli zabiti a nepřátele zachvátil bez velení chaos. Ráno hodovaly vrány na více než osmnácti tisících tělech seveřanů a čtyř tisících drakarských. Z Michaelovy jednotky nezůstalo ani sto padesát mužů. Ale bitva byla vyhraná. Když se Altaj doslechl o bitvě, nechal polovinu mužů, kteří zběhli popravit a nabodat jejich hlavy na kůly. Přes tisíc mrtvých mužů, kteří mu slíbili před týdny, měsíci, či lety věrnost nebyli ničím víc než potravou pro červy. O pár měsíců později se vydal zpátky, ale síly se začaly vyrovnávat. Moment překvapení byl pryč, stejně jako životy jeho synů. Válka však trvala ještě půl roku, než strany uvízly na mrtvém bodě. Seveřané nemohli posunout hranici na jih a drakarští se na sever nepohnuli ani o píď.

Na den o šest let po začátku války byly uzavřeny smlouvy. Altaj tam však měl jednu podmínku. Chtěl jména velitelů Draků, jež vedly nájezd, který stál jeho syny životy. A král ustoupil…

Král se zahleděl z okna na zlatavý východ slunce. Nikdy necítil větší hanbu než právě teď. Ti muži by za něj položili životy a on je prodal. Pomalu si povzdechl a zašeptal do větru šest slov, které nikdo krom něj neslyšel.

„Ať jste, kde jste, hodně štěstí Draci…“