6. Chatan

Jeli spolu už dva dny, dva dny bez jediného slova. Michael se stáhnul do sebe po smrti syna a Nemesis. Gabriel mu to nemohl mít za zlý. Nikdy k žádné nic necítil, vždycky šlo jen o ukojení potřeb, a že se jich u něj vystřídalo. Ale znal Michaela. Když uviděl Nemesis poprvé, málem oněměl, ne, to je špatně vyjádřeno, oněměl a málem spadl z koně. Vypadal tenkrát jako tupec, seděl na koni, otáčel se za ní, nedbaje na přehlídku a oči i ústa měl dokořán. Gabriel vzpomínal s úsměvem na rtu. Přítele litoval, ale na druhou stranu litoval toho, že on nikdy nezažil, že by mu na někom tak záleželo. To, že pustil toho muže, mu neřekl, nevěděl, jak by reagoval. Popravdě ho pustit ani moc nechtěl, jel k Michaelovu domu pro jeho zbraně, ty tam předtím nechal. Štít i meč byli o po nájezdu na místě, bezpečně zakopané pod lípou na zahradě, v dobře naolejované kůži, bezpečně uložené v truhle pár stop pod zemí. Když se vracel a uviděl ho, jak si prozpěvuje, nemohl jinak.  S tou zmrzačenou rukou od něj už žádné nebezpečí nehrozilo a on ho nechtěl mít na svědomí, i tak už sebral život řadě lidí, a věděl, že než zas bude měsíc v úplňku, tak přibudou další…

                „Tys ho pustil, že?“ Michael na přítele při té otázce ani nepohlédl, odpověď znal, ještě než otázku položil. Znal Gabriela i jeho smysl pro čest.

                „Ano.“

                „Dobře. Jedem, Chatan je ještě den cesty.“

                Levadro seděl na koni a nechával si vánek vát na vyceněné zuby. Nožem oholená hlava až na kůži se mu leskla do větru a náušnice v uchu zvonily, Tři z jeho dvanácti mužů se nevrátili a on přesně věděl, co to znamená. Psi byli vycvičeni k boji, nebyli to stopaři ani obyčejní vojáci, byla to elita a to, že někdo dokázal porazit tři najednou, věštilo dobrý souboj. Konečně ho to vyvede ze stereotypu! Nahlas se smál, smál se jako posedlý a devět jezdců za ním sedělo tiše na koních a čekali na rozkazy. Instrukce svým mužům dal jasně, hrát odpor a poslat cíl do Chatanu, pokud ho nedokáží vyřídit sami. Seskočil z koně a kývnutím ruky mužům přikázal to stejné, byl čas na rozcvičku… Jeho muži to věděli. Měli na výběr, bojovat naplno nebo zemřít. Žádné cvičné zbraně, žádné dřevo ale hezky ocel proti oceli. Levadro zvednul levou ruku, měl na ní vztyčený prsteníček. Čtyři muži tasili meče a rozestoupili se kousek od něj tak, aby každý byl z jedné strany. Levadro jen stál, ruce založeny v bok. První zaútočil, ale bodnutím zasáhl jen vzduch. Druhý seknutím nedopadl o moc lépe. Než stihli druzí dva zareagovat, jeden ležel na zemi a z rozraženého rtu mu kapala krev. Pokoušel se stát ale Levadro mu kopl špičkou botu pod žebra tak silně, že se sesunul na zem a zůstal tam. Ne nadarmo byl Levadro zvaný Tanečníkem. Muži mu ale říkali za zády jinak… Šílenec. Nikdy se nezastavoval, nikdy neváhal a nikdy neměl slitování. Tři muži, co zatím stáli, znovu zaujali bojový postoj. Tanečník se přikrčil, věděl, že proti němu má šanci jen málokdo. Čtyřicet osm soubojů na život a na smrt, čtyřicet osm výzev, které přijal a jediné, co si z nich odnesl, krom pocitu uspokojení, byla rána tam, kde míval levé ucho. To byla památka na bývalého karmínového válečníka, kterého zbavil pozice. Útok přišel koordinovaně ze tří stran, seknutí na nohy, bodnutí na krk a rána ze shora na hlavu. Normální člověk neměl kam uhnout, ale rány nestihly dopadnout, Levadro vytáhl během zlomku sekundy čepel, co měl za pasem i nůž. Nadskočil, nožem odrazil ránu, která by mu propíchla krk, a mečem odrazil meč, který by ho rozsekl vejpůl. Smích ho nepřešel, tohle miloval! Loket skolil jednoho útočníka, rána do přicha druhého a dobře mířené kopnutí uzemnilo třetího. To vše ještě předtím, než stihli provést další akci, nebo se jen přeskupit. Levadro zastrčil meč i dýku. Upravil si tuniku a zakřičel:

                „Dva a dva, dobrovolníci se zprávami?“

Dopředu pokročili všichni, viděl jim na očích, že i kdyby je poslal, aby plavali na Sever vlastními silami, udělají to raději než být s ním. Znali jeho pověst. On ale neměl v plánu je ztratit, ne … jen potřeboval vyřídit Muertemu a Miedovi, kde bude cíl, a kde ho Levadro vyřídí…

Chatan byl vlastně jen vesnice, pár domů, trh a dvě nebo tři taverny. Cizinci sem přijížděli málo, vlastně jen na jarmarky, které se ale odehráli již před třemi měsíci. Proto místní překvapilo, když viděli modrookého cizince, kterému se na zádech leskl štít a za pasem meč, a muže, co měl vlasy havraního peří, jak vjíždějí branou dovnitř. V taverně zaplatili na tři noci. Ta informace místním přinesla o pár dní později několik mincí, když do vesnice o půlnoci tiše přijelo pět jezdců, sedících na psích kožešinách a jeden muž bez ucha… Nebyli ale sami, ve městě byl i jeden z Dravců.