4. Pes
Kadra měl pocit, jak kdyby mu do hlavy kopl kůň. Svět se s ním točil a před sebou viděl jen stíny, neschopný zaostřit. Někdo z dálky na něj promluvil a řekl mu „Teď si promluvíme ty zkurvysynu …“ Nevěděl kdo to je. Najednou se mu začal zrak konečně uklidňovat a on si začal vzpomínat, jak se vydal s Muertem a 16 dalšími na Drakaru aby … aby někoho našli a spravedlivě se na něm pomstili za Altajovy syny. Spravedlivě, už když ho verbovali, věděl, že to žádná spravedlnost není, kdyby Altaj před těmi lety nevyjel a nechtěl ovládnout Drakar tak by … Druhá rána mu přistála na čelisti takovou silou, že si rozsekl kůži na zátylku o strom, ke kterému byl připoutaný… Konečně se začal soustředit na problém, co byl momentálně před ním. Klečel před ním muž s krátkými žlutými vlasy a očima barvy zimního nebe. Na sobě měl hnědou jezdeckou kazajku, která byla na rameni prořízlá a z rány vytékala krev. Vybavoval si ho … vždyť ho zabil přece… ne moment, zasáhl ho do ramene a pak mu přistála větev na hlavě a omráčila ho. Muž na něj pořád hleděl a zorničky neměl širší než jehle špendlíku. Zíral na něj s takovou nenávistí, že Kadra měl nutkání utéct od něj co nejdál, cítil, jak ho ten pohled spaluje. Pohledem zabloudil za jeho záda, oba muži co tady byli s ním, byli mrtví, jeden měl hlavu na rameni, bez toho aby byla přisedlá k tělu a Hakka ležel s rozseklým břichem o kousek dál. Oba je znal léta. Kdyby měl volné ruce tak donutí toho modrookého zaplatit… Znovu se na něj podíval a slyšel ho, jak se ho ptá…
„Odkud jste přijeli? Kdo vás vede? Kam pojedete?“
Vzdorně se na něj podíval. Na to, aby donutil Psa ze severu mluvit, by potřeboval mnohem víc, než jen pár ran do obličeje …
„Zeptám se tě ještě jednou, ty hajzle, potom to půjde po zlym. Odkud jste přijeli? Kdo vás vede? Kam pojedete“
„Miku nech ho vydechnout přece…“ toho muže si předtím Kadra nevšiml, byl o něco vyšší než ten modrooký a na rozdíl od něj měl vlasy jako havraní peří a svázané dozadu do copu.
„Mlč! A ty mi to buď řekneš, nebo tě tví bohové přijmou bez očí a bez rukou. V podsvětí se budeš plazit s vyříznutým jazykem, abys nemohl řvát, nebudeš se moc ničeho dotknout, protože nebudeš mít ruce, nebudeš vidět, kde jsi, protože tvé oči zůstanou ve smrtelném světě…“
„Znáš naše pověsti modrooký.“
„Znám víc než to a teď mluv!“
„Víš, že ti nic neřeknu. “
„Uvidíme.“
Michael vzal ze země pár klacků a naházel je na hromadu o kus dál. Došel ke Gabrielovu koni a ze sedlové brašny vytáhl několik věcí a krabičku s troudem.
„Nerozmyslel sis to?“
„Víš, že ne. Rozvaž mě a postav se mi jako muž s mečem v ruce!“
„Jako muž? Stejně jako ses postavil ty mě, když sem měl jen kus dřeva? Jak se postavili tví přátelé mé rodině?“
„Byli jen stébla ve větru, hledali jsme bývalého důstojníka Draků, jménem …“
„Michael, našel si ho.“
„Našel? Levardo by mě za to zasypal zlatem, kdybych se nechystal za svými Otci do Ráje.“
„Tebe ráj nečeká.“
Michael rozdělal oheň a vložil do něj pár věcí, které Kadra neviděl.
„Tvých přátel a rodiny je mi líto. To je proti kodexu a kvůli nim sme sem nepřijeli.“
„Víš, na co ti je tvá lítost? Zemřeš, je jen na tobě, jak dlouho to bude trvat.“
„Všichni jednou musíme zemřít, ty zemřeš do pár dní, Karmínovým válečníkům nikdy nikdo neunikl.“
„Kolik jich za mnou poslali?“
„Tři, to je velká pocta modrooký, na pár vražd by stačili stínoví dravci… bratrstvo zabijáků.“
„Jen tři? Ještě to neví, ale jsou všichni mrtví… Stejně jako ti, co je budou následovat. Železo už začíná rudnout.“
„Michaeli nechceš ho přece…“
„Gabrieli jsi můj přítel, ale jestli to nechceš vidět tak odejdi.“
Gabriel jen přikývl, zůstal ale na místě. Věděl, co přijde, viděl to ve válce tolikrát, když chytli zvěda nebo nepřítele a potřebovali zjistit počet jednotek, nebo jejich rozmístění, mučili a zabíjeli. Jednou nechali roztrhat pět zvědů mezi koňmi, než se zbývající přiznal a prozradil jim kde má stan generál a kolik členů má jeho ochrana. To, že dnes vidí Michaela, jak vytahuje jeho pět vrhacích nožů z ohně, mu rvalo srdce…
„O co chceš přijít nejdřív, seveřane? Oči nebo prsty?“
„Levardo mě pomstí a ty se budeš smažit modrooký.“
„Ty si blíže, tomu aby ses smažil, než já…“
Kadra vykřikl bolestí, Michael mu položil rozžhavené železo na ruku a on cítil, jak se mu škvaří maso. Nic mu ale neřekl. Nůž mu zajel do ruky a pomalu se začal otáčet. Pro něj to trvalo hodiny, i když se slunce ani nepohnulo. Michael odešel pro další nůž k ohni.
„Kde jste se vylodili a kam máte jet dál?“
„Trhni si ty…“
Zarazil se, k oku se mu pomalu blížilo železo, po tom, co mu zmrzačil ruku, nepochyboval, že by mu oko vypíchnul. On nechtěl kráčet, po podsvětí slepí!
„Dakkara!!!!!“
Nůž se zastavil. Dakkara bylo malé město vzdálené asi 150 mil na jih.
„Kam jedete?“
„Nevím, máme se s ostatními setkat patnácti, co jedou s námi, za týden u Chatanu.“
„U Chatanu? To je ale na sever.“
„Muerte nám neřekl, co má být v plánu dál.“
„Dobře.“
Modrooký vstal a odešel, Kadra stále seděl přivázaný ke stromu a díval se na nebe.
„HEJ! Odvaž mě nebo mi aspoň pro smilování prořízni hrdlo!“
„S lidmi jako ty žádné slitování už mít nebudu, buď sbohem.“
Kadra osaměl. Slunce na nebi se hýbalo, ale on se nemohl ani pohnout, mohl jen seděl. Začal si potichu prozpěvovat:
„Já jsem síla, já sem čest, já jsem ukázkou těchto cest!
Sem pes co neštěká, jen kouše, nepřátele přitom rdouše!
Jsem síla bytí, jež nezná slitování se zrádci a neustoupí, i když nepřítel spojence si koupí.
Já jsem pes, mé jméno jest lest a jen já určím, kdo zítřka se dožije zdráv.“
Najednou se před ním objevila postava. Byl to ten muž, se kterým mluvil modrooký. V ruce se mu zaleskl nůž. Kadra se na smrt těšil, byla příslibem vysvobození.
„Děkuji, cizinče.“
Kadra zavřel oči… rána ale nepřicházela, podíval se a viděl, že vedle něj leží provazy, kterými byl přivázán. A muž, otočený zády k němu, odcházel ke koni, na kterém přijel.
„Neděkuj, jestli tě ještě někdy uvidím, zemřeš.“
S těmi slovy odjel a Kadra už ho nikdy neviděl.
