9. Jestřáb

Utíkal, stejně jako celý život i dnes utíkal. Od narození ho honili, a když ho vzali k Dravcům, nebylo to o moc lepší. Prvních pár let žil jen na ulicích, živil se jako zlodějíček, co odřezával lidem na trzích měšce a když měl hlad tak ukradl chleba, maso, jablko, nebo cokoliv, na co měl chuť. Jeho spoluvrstevníci se ho v té době báli, protože nešel nikdy pro ránu, ať už pěstí nebo nožem, daleko, většinou pracovali ve skupinách, jen on byl sám. V Somné to nebylo nic neobvyklého. Stovky dětí tady končili na ulicích každý rok, nechtěné děti, levobočci, děti prostitutek … děti ulice. Nikdo je nemiloval, nikdo je nikdy nevychovával a neučil, co je správné. Kdyby byli zemřeli, nikdo by si toho nevšiml. Pak, když mu bylo deset let, ho našli oni. Chodili v noci a na ulicích sbírali děti každým rokem. Vychovávali z nich to, čím byli oni sami, zloděje a nájemné vrahy. Ten den jich vzali šestnáct, šestnáct dětí ve věku od sedmi do deseti let.  Nikdo se jich neptal, jestli chtějí jít, nikdo jim nedával na výběr. Tak začalo dlouhých pět let výcviku.

„Kdo jsi?“ zeptalo se ho tenkrát, ještě po cestě světlovlasé dítě.

„Proč se ptáš?“ odpověď bez emocí

„Já jsem Tom… mohli bychom být přátelé.“

„Já pracuju sám. Vždycky.“

Nicméně se skamarádili, u Dravců bylo těžké být sám za sebe. Stejně jako na ulici, tak i tady existovali skupiny s určitou hierarchií a pokud chtěl člověk jít sám za sebe tak se stávalo, že prostě zmizel. Už druhý den, co byl u Dravců poznal, jaké to bude. Nechali je nastoupit na dvůr, ale stálo jich tam jen patnáct. Asi po půl hodině, kdy se každé slovo trestalo ránou biče do zad, před ně předstoupil Markéz, tehdy mu mohlo táhnout na pětadvacet, víc ne. Upravená bradka, vlasy sčesané dozadu a pevná ramena, na každý pohled to byl zabiják. Za vlasy s sebou táhl holčičku, které nemohlo být více než sedm, možná osm let. Surově s ní mrskl o rozblácenou zem.

„Tahle čubka se pokusila o útěk, tohle se u Dravců netoleruje. Nikdo se vás, do prdele, neptal, jestli chcete žít a stejně žijete a stejně se vás nikdo nebude ptát, jestli chcete být tady a prostě tu budete. Pro ni je trestem smrt, je první, pokud se o útěk pokusí někdo další, tak si bude smrt přát, vy čubčí syni.“

Bez jakéhokoliv varování ji za vlasy škubnutím postavil a trhl jí hlavou dozadu. Chlapci to tenkrát připadalo jako věčnost, ale nemohlo to být víc než pár vteřin. Markéz vytáhl dýku a přeřízl dívence krční tepnu. Poté bezvládné tělo, z kterého ještě vytékala životadárná tekutina, hodil na zem a odešel. To bylo poprvé a naposled, co se z nich někdo pokusil utéct.

Minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky… všechno to plynulo tak pomalu. Přežívali jen ti nejsilnější. Měsíc je nenechali spát déle, než hodinu v kuse a nutili je běhat sem a tam, nutili je bojovat mezi s sebou tupými zbraněmi a nakonec i těmi ostrými. Lezli po zdech, šplhali po lanech a skákali ze zdí. Jídla dostávali jen tolik, aby je to udrželo naživu. Po měsíci jim nechali volno celý den. Bavili se, dostali omlácené hračky, z kterých trčely hřebíky a na kterých bylo plno třísek. To byl jediný den, co se s Tomem bavili a smáli se. Byl to jen klid před bouří. Druhý den je přesunuli na další dvůr, získali dovednosti, které většina potřebovala k přežití na “Trhu“. Dravci tomu tak říkali, ale ve skutečnosti to byla mnohem horší překážková dráha. Ozubená kola, šipky vystřelující ze zdí, rozbité sklo na zemi a trčící hřeby, a na konci proběhnutí okolo strážce – rychle se rotujících čepelí, které blokovali dveře. Ještě než začali tak to bylo v davu cítit strachem a močí. Trh to přežilo jen Dvnáct z nich. První dostal šipkou do oka, rychlá a relativně bezbolestná smrt, další už takové štěstí neměli. Druhý se dostal ke kolu, ale proskočení mezi otáčkami nezvládl, skončil bez nohou a posledního zabil strážce, kusy jeho těla byli po celé místnosti. Proháněli je tu týden, potom přišla praxe v ulici a drobné krádeže.

O rok později je převedli na “Dvůr“ tady cvičili šerm, proti členům bratrstva už. Každý večer docházeli odření, poškrabaní a s posekanými části těla spát. Šerm vlastně nebyl to jediné, co se tu dělalo, střílelo se tady i s kuší, vrhalo nožem a učilo se používat jakoukoliv zbraň na krátkou a středně dlouhou vzdálenost. Tom býval nejlepší ve skupině. Na konci byly zkoušky, vehnali všech dvanáct dětí do města a dali jim tupé hlavice na šipky do kuše a nože, kterými by se člověk nepořezal, ani kdyby chtěl. Čtrnáct dní schovávání, lovení napětí. Většina se rozdělila na skupiny po jednom až dvou lidech. Ti, co padli, byli odvedeni zpátky na Dvůr a rozhodně si to neužívali. Tom a chlapec byli spolu. Tenkrát ještě jméno neměl, on se rozhodl, že si ho musí zasloužit, první den padali ti nejslabší, i co se neuměli schovávat, nebo věřili špatným lidem. On sám tehdy dostal dva tupými šipkami. Hned první den… Když skončili tak je už nikdy neviděl, prostě jak kdyby zmizeli. Vlastně dostal tři…

Byla noc a on hlídal, Zulanis, nejlepší ve třídě se k nim přikradl a chtěl přejet tupou stranou ostří spícímu Tomovi po krku. Jenže nepočítal s tím, že tam není sám, zezadu mu vrazila do zad šipka z kuše. Ohlédl se a viděl na římse chlapce, jak se směje, že dostal toho nejlepšího ve třídě. On se ale neusmíval vůbec, poblíž byl muž v černé kutně, který normálně poražené odváděl, ale tentokrát se rozhodl pobavit se a nezasáhnout. Zulanis měl v obličeji výraz fanatika a když k chlapci došel tak mu vrazil pěstí do obličeje, v zuřivém zápase pak chlapec vytáhl dýku a pokusil se ji dát před sebe, aby si udržel soupeře od těla, ten ale šel kupředu a na nic se neohlížel. Dokud mu dýka neprorazila oční důlek a neskončila v hlavě. Bez hlesu padl a chlapec tenkrát přijal jeho jméno a tělo odstranil tak, že jediný důkaz o jeho souboji byla krvavá šmouha na zemi. Přijal ho, aby si připomínal to, čím se stal a to, jaký je jeho osud. Muž v plášti se usmál, takovou houževnatost od mladíka nečekal… tehdy Zulanis začal Markéze zajímat….

Dnes Zulanis zas utíkal. Utíkal, stejně jako celý život i dnes utíkal …