3. Den, kdy slunce přestalo svítit
„Nemesis … Musím za svou ženou a svým synem!“
Gabriel pohlédl na přítele, nevěděl, jestli vůbec ví, kde je nebo jestli nemá otřes mozku nebo…
„Gabrieli? Jsi to ty?“
„Jsem Michaeli…“
„Musím za nimi, musím vědět, že jsou v pořádku…“
„V tomhle stavu nikam nemůžeš … zajedu tam a vrátím se pro tebe s dalším koněm.“
„Princ mě …“ Michaelovi se najednou vybavilo všechno, šíp, jež skolil prince i tři muži, kteří ho chtěli zabít „Princ je …?“
„Byl to skvělý kůň ale je pryč Miku… dovezu ti ze stáje náhradního, a jednoho pro toho v bezvědomí, bude mít co vysvětlovat.“
„Ať si zpátky rychle … prosím“
Gabriel ujížděl lesem jako nikdy předtím, cesta by mu normálně zabrala mnohem víc času, ale on hnal koně až na hranice sil. Když vyjížděl k okraji lesa tak jeho zvíře už upadalo vyčerpáním a jen silou vůle se klopýtalo dál. U posledních stromů zvíře začalo zpomalovat bez sebemenší příčiny, až se nakonec zastavil úplně.
„Proč zastavuješ, krasavče vždyť přece…“ Gabriel zvedl oči a viděl důvod, za kopcem se valil hustý černý dým … příliš hustý na to aby to byl táborový oheň nebo aby někdo pálil trávu, takhle hoří vesnice a domy.
Kopnutí do slabin zvíře donutilo k pohybu, ale už neuháněl. Jel pomalu, uši přitisknuté k hlavě a nozdry rozšířené, aby zavětřil blížící se nebezpečí dřív, než ho uvidí. Gabriel sesedl z koně asi míli od domu, kde měl bydlet Michael a blížil se k němu pěšky, nechtěl, aby se zvíře vyplašilo v nejméně vhodný okamžik, to, na kterém jezdíval, když byl u Draků už dávno prodal a tohle zvíře, i když bylo rychlé a silné, nebylo navyklé pachu krve a smrti.
Běžel ve stínu stromů tak, aby viděl nepřítele dřív, než on uvidí ho a oba meče měl v pochvách uvolněné. Teď už scénu viděl jasně, i když byl z druhé strany domu. Dřevo už dohořívalo a zem byla rozrytá od kopyt koní. Pomalu se kradl k okolo domu ke dveřím. Najednou viděl to, čeho se nejvíc bál. Těla služebnictva ležela rozházena před domem tam, kde zemřeli. Podkoní ležel kousek od stájí, které oheň nezasáhl, i když se dva koně urvali a utekli. Na dveřích byl připíchnutý starý majordomus Horatio, kterému z mrtvých prstů už dávno vypadl starý oštěp, jímž se pokoušel bránit ty, které miloval. V domě nikdy nebylo více než šest sloužících, Gabriel je všechny znal a měl je rád, a teď viděl jen jejich bezduchá těla. Sundal si plášť a ve stáji ho namočil do žlabu a poté si ho omotal okolo hlavy. Hlava mu jasně říkala co ve vnitř najde, ale srdce mu stále dávalo naději. Oheň ustupoval, ale i tak bylo v domě teplo jako v peci. Gabriel probíhal dům a hledal Nemesis s Anaelem ale bezúspěšně. Její tělo našel až v poslední místnosti, ležela na posteli nahá celá od krve. Zabil ji až kouř. Trámy najedno zavrzaly a celý dům se pohnul. Gabriel utíkal, jak nejrychleji mohl a jakmile vyšel z pokoje tak se ke dveřím zhroutil velký dřeva, a zavalil do místnosti vstup. Vyšel ven a smutně se podíval na dílo zkázy, vzpomínal na poslední návštěvu před půl rokem, byl to krásný dům se zahradou, do které bylo vloženo tolik lásky. Na to, až to bude muset říct Michaelovi, se rozhodně netěšil … Došel ke stáji a vzal posledního koně, co tam zbyl. Cesta zpátky jakoby trvala celou věčnost…
Našel ho sedět tam, kde ho nechal. Za uzdu vedl koně, v jedné ruce měl uzdu od koně, co sebral ve stájích a ve druhé uzdu od koně, na kterém přijel. Kráčel pomalu se sklopenou hlavou, pokoušející se ten okamžik co nejvíce oddálit. Michael k němu vzhlédl, zajatec byl pořád v bezvědomí, ale už neležel na zemi, ale byl přivázán ke stromu.
„Co ti tak trvalo příteli?“ zeptal se Michale s úsměvem
„Miku, oni … přijel sem pozdě, bylo už pozdě na všechno …“
Michaelovi se vytratila z tváří všechna barva, věděl, co chce Gabriel říct, ale najednou se mu nedostávalo slov. Nemesis nemohla být mrtvá, ještě před třemi hodinami byla plná života a smála se na něj. Anael přece nemohl zemřít … a Horatio … Nemohli být mrtví! Tohle nebyla pravda, to byl jen špatný vtip. Musel být …
Bez jediného slova vstal a přistoupil k zajatci, podíval se válečníkovi do obličeje. Tvář seveřena byla ošlehaná větrem a byla poseta jizvami po neštovicích … Bez varování se napřáhl a vší silou ho udeřil do obličeje. Vložil do toho úderu veškerou sílu, co měl v sobě. Seveřana to probudilo, vyplivl vyražené zuby a krev, která mu stékala ven přes rozseknutý ret. Nechápavě pohlédl na Michaela a slyšel ho jen potichu zašeptat jednu větu, vyslovenou s takovou nenávistí, že se otřásl
„Teď si promluvíme ty zkurvysynu …“
